 |
| JEDNODUCHÁ CELEROVO-BRAMBOROVÁ POLÉVKA PODLE JAMIEHO OLIVERA BYLA ZA 20 MINUT NA STOLE. DĚTI SI DÍKY NAARANŽOVANÝM ŠIŠKÁM, SE KTERÝMI SI HRÁLY, ANI NEVŠIMLY, ŽE V NÍ JE VLASTNĚ "TEN" CELER:-) |
14/12/2015 Ne, nebojte se! Nebudu vám popisovat, jak nejlépe vyčistíte stříbrné lžičky. Ráda bych se s vámi podělila (a třeba vás tím i inspirovala) o naši tradici víkendových rodinných večeří.
Na společné večeře každý den, kdy se se zbytkem rodiny či partnerem nevidíme, jsem trochu zatížená (no dobře, „úchylná“ by to vystihovalo lépe). Začali jsme s touhle tradicí už „za svobodna“ a vydrželi i po narození dětí. Ano, je to někdy vyčerpávající a chce to hodně plánování dopředu. Už teď ale vidím, že to nese ovoce. Neříkám, že děláme opulentní večeře každý den (to fakt ne!) ale sednout si společně v jeden čas k jednomu stolu, to až na výjimky vyžaduju opravdu denně. Večer co večer, mezi šestou a sedmou hodinou. A to i kdybychom se měli sejít nad chlebem s máslem (s takovým rajčetem a se solí, to nemusí být vůbec špatné, co?) a zapálit si k tomu svíčku. Běžné každodenní rodinné večeře teď ale nechme stranou.
To, o co bych se s vámi chtěla podělit, je naše tradice jednou týdně zasednout k poněkud slavnostnější večeři, většinou se dvěma chody. Je to totiž nejen příjemné, ale pokud máte i děti, tak nadmíru prospěšné. Děti se naučí (od té doby, co jsou schopny sedět samy v dětské židličce) že nad jídlem je fajn strávit společný čas a povídat si a že stojí za to si k němu sednout. A navíc jsem někde četla, že děti, které se společně s rodiči pravidelně scházejí každý večer u večeře a povídají si, mají pak menší problém svěřit se s případným průšvihem. Společně navíc můžete rychleji rozpoznat, pokud je někdo třeba v psychické nepohodě nebo „se něco děje“, než když po příchodu z práce či ze školy každý „zaleze“ do svého pokoje a chce mít klid. A časem i ti největší odpůrci klasické zdravé stravy „vyměknou“ a nají se s vámi. A to, že vaše tříleté dítě ještě odmítá normálně u jídla sedět v klidu, jíst samo kompletním příborem a dělá při tom „bordel jak v tanku“, to se časem poddá – věřte mi. Třeba zatím jen nemělo příležitost se to pořádně naučit a okoukat to. A až pak půjdete příště do restaurace nebo k přátelům na oběd, třeba se i sami v klidu najíte;-)
Určitě se shodneme, že najít čas na promyšlení, přípravu a pak i společné hodování několikachodového menu je v dnešní době trochu šílené. Když se ale na celý tenhle proces podíváme podrobněji, můžeme z něj vytěžit mnohem víc, než jen to samotné naplnění žaludků. Abychom se z toho ale nezbláznili, užili si to a mělo to pro naši rodinu tu kýženou „added value“, je dobré, držet se několika zásad. Mně se vyplatily následující:
CAS SPOLEČNÉHO JÍDLA – dříve jsem se pokoušela stanovit jeden konkrétní den, kdy jsme chtěli slavnostněji stolovat. To se ale nakonec ukázalo jako nesmysl, protože jednou jsme někam cestovali, podruhé jsme měli jiný program atd. Takže to teď máme tak, že se u společného stolu nad večeří a dezertem sejdeme jednou týdně, a to buď v pátek nebo v sobotu či neděli – podle aktuálního programu a nálady.
PŘÍPRAVA MENU – tohle nepodceňujte. Já svoje menu promýšlím už několik dní dopředu, a to s jediným cílem: ušetřit si čas, nenervovat se a zajistit suroviny. Účelem toho všeho by totiž neměl být jen další stres, kterého už tak máme nad hlavu, ale naopak radost, že?
V JEDNODUCHOSTI…- ano, nemusíte vymýšlet nic složitého! O komplikovanost a náročnost menu tady vůbec nejde. Udělejte klidně šunkofleky nebo francouzské brambory, které máte za 15 minut v troubě. Když k nim ale přidáte ještě krásně barevný salát a nakonec budete podávat kvalitní oblíbenou zmrzlinu – that is the magic!
DRESS CODE – ano, trvejte na tom! Tepláky u této večeře prostě netolerujte. Nemusíte mít samozřejmě hned „white tie“. Na slušné kalhoty a košili/tričko s límečkem či jednoduché domácí šaty se dívá prostě líp!
 |
| UŽ I TŘÍLETÉ DĚTI DOKÁŽÍ PERFEKTNĚ PROSTŘÍT. STAČÍ JIM JENOM UKÁZAT JAK. |
VŠE PO RUCE – taky to znáte? Nandáte na talíře a v tom jste si vzpomněli, že chybí ubrousky, nejmladší dítě nemá bryndák a to starší zase postrádá svoji oblíbenou modrou lžičku. No prostě všichni už se dali do jídla, ale vy kolem stále běháte, všechny obsluhujete a než se stačíte vzpamatovat, máte talíř studený a blbou náladu k tomu. Zkuste si všechny věci připravit a svolat ke stolu, až když je opravdu vše hotovo. Pití nalijte do velké karafy, ať už si nikdo později nevymýšlí, že „chce ještě“. A s jídlem to udělejte zrovna tak. Dejte vše na stůl a ať si každý bere, na co má chuť. Hlavně s dětmi dělá divy, když si můžou samy rozhodovat o obsahu svého talíře. A to, že to pak fakt většinou snědí, když jste jim to nenandali vy, ani nemluvím;-)
ETIKETA – alespoň základy (a to i s úplně malými dětmi) je fajn dodržovat. U našich dětí netolerujeme „dělání blbostí s jídlem“, chození od stolu a křičení. Když nechtějí jíst, nemusí, ostatní ale musí nechat aspoň trochu v klidu dojíst.
ŽÁDNÁ TECHNIKA – zkuste se ovládnout a prostě ten telefon neberte. I váš chlebodárce na chvíli počká. Takže vypnout TV, rádio, mobily atd. Příjemná hudba je samozřejmě plus. U nás ji ale ani nemá cenu pouštět, stejně bychom ji přes ty naše malé povídálky neslyšeli.
NEBUĎTE NA VŠECHNO SAMI – občas se podle času možností s partnerem u přípravy jídla vystřídejte. Nechte děti nazdobit stůl a rozdat příbory. Ty starší potom můžou klidně pomoct u přípravy dezertu. Budou mít ze všeho daleko větší radost a snědí to;-)
UŽIJTE SI TO – jak jsem říkala, cílem je, ne si přidělat stres navíc, ale vnést do našeho života trochu výjimečnosti a radosti ze společného času u stolu. Jasně, je to práce navíc, o tom žádná. Je to ale krásná práce navíc.
MOJE ON-LINE INSPIRACE
 |
| (IMAGE: WEHEARTIT.COM |
Časopis Apetit a jeho internetová varianta www.apetitonline.cz – kupuju ho snad od prvního čísla a je to moje absolutní „must have“ při plánování většiny jídel. Recepty z něj mi skoro vždycky fungují, a jsou navíc sezónní (takže si nemusím lámat hlavu, kde seženu voňavá rajčata v lednu). Když to trochu přeženu, „vyvařím“ ho každý měsíc skoro celý. A nemusím, pokud nechci, pátrat po inspiraci jinde.
http://www.jamieoliver.com/ - recepty Brita Jamieho Olivera asi netřeba v Čechách představovat – mám jednu tištěnou kuchařku „Save with Jamie“, ostatní hledám na webu a denně se nechám inspirovat jeho Instagramem.
http://www.michopulu.cz/ - recepty Hanky Michopulu, iniciátorky farmářských trhů v ČR a majitelky „chlebíčkového bistra“, jsou superchutné a pro rodinu ideální.
http://jackatapinch.com/ - levné recepty Britky Jack Monroe, matky-bloggerky, která před pár lety vzbudila ve Velké Británii senzaci se svými levnými, ale chutnými recepty. Sama totiž neměla peníze ani na jídlo pro rodinu, tak začala experimentovat a vymýšlet. Mě nadchly její chutné a rychlé variace uvařené z takřka ničeho.
http://kitchenette.cz/ - už jenom prohlížení fotek jídel vás donutí se zasnít a pak vstát a jít něco uvařit. Škoda slov. Mrkněte na to. Markéta Pavleje to prostě umí.
https://www.kucharkaprodceru.cz/ - recepty Jany Florentýny Zatloukalové jsou jednoduše geniální. Přesně vám vše popíše, všechno se vám povede.
http://www.bjukitchen.cz/ - a na závěr blog Báry Karpíškové. Jestli milujete jednoduchá, ale zdravá a chutná jídla, tohle je něco pro vás. Její saláty jsou božské! A navíc: právě jí vyšla první tištěná kuchařka… „Milý Ježíšku…“
 |
| MARTÍNEK POŘÁDÁ OBĚD O DVOU CHODECH PRO KAMARÁDY. VŠE SI PŘIPRAVIL SÁM. POVŠIMNĚTE SI, PROSÍM, I ROZDANÝCH UBROUSKŮ:-) |
A mluvit o jídle a nic si neuvařit? No to nejde! Jedeme dál:
Recept je z mojí oblíbené Kuchařky pro dceru od Jany Florentýny Zatloukalové
Tak a je to venku! Ty klasické kynuté nebo voňavé karlovarské jsou samozřejmě nenahraditelné. Pokud se ale opravdu nechcete zbláznit a ty kupované prostě stejně jako já nesnášíte, zkuste tyhle! Po narození dětí jsem už ty klasické poctivé (až na jednu výjimku) nezvládla udělat ani jednou. A víte co? Vůbec to nevadí. Dokonce moje tchýně (a to je úžasná kuchařka) je začala dělat jako fastfood alternativu taky a nemůže si je vynachválit. Můj rekord při jejich přípravě (pokud nepočítám těch 8 minut v mikrovlnce, kde už se dělají samy), je 6 minut! No fakt! Chcete se je taky naučit? Tak jdeme na to…
POSTUP: Smíchejte 1 hrnek (250 ml) polohrubé mouky, 2 nakrájené rohlíky na menší kostičky, 1/2 balíčku prášku do pečiva a špetku soli. Potom přidejte 2 vajíčka a 1 hrnek mléka. Všechno promíchejte a nelekejte se, že nepůjde o těsto, ale spíše o takovou kašovitou hmotu. Tu potom postupně lžící dávejte do připravených hrnečků, které jste před tím vymazali olejem neb máslem. Plňte je tak do tří čtvrtin. Já jich mám z této dávky asi 5. Dejte do mikrovlnky a nechte asi 8 minut na 600 W vlnit. Každá mikrovnlnka je jiná, takže to musíte vyzkoušet. Když knedlíky v hrníčku krásně vyběhnou, zapíchněte do jednoho nůž a vyjde-li čistý, máte hotovo. Knedlíky vyklepněte a nakrájejte. Jednodušší už to být prostě nemůže:-)
Pokud k nim dáte nějaké dobré maso třeba do papiňáku nebo v dostatečném předstihu do pomalého hrnce, budete mít opulentní českou klasiku k nedělnímu obědu skoro bez práce! A ten výraz návštěvy (která nečekaně zavítá, a vy že teda nestíháte nic moc náročného na pohoštění, a pak nandáte na stůl ty dobroty) ten si pořádně vychutnejte;-)
Takže teď už to víte. Na první pohled to u nás i pro nečekané návštěvy vypadá trochu nestandardně: nazdobený stůl, plno jídla, uklizeno a nastrojené děti, které se relativně slušně chovají u stolu. Na ten druhý pohled je to ale jen série osvědčených postupů, které vám, pokud vytrváte, ušetří čas a spoustu nervů do budoucna. Bon Apetit!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za váš komentář